Česká politická pravice musí mít svou "zelenou" politiku. Poslední léta tento imperativ buď přehlíživě zanedbávala, anebo ho trestuhodně ignorovala. Je to chyba hned ze tří důvodů. Za prvé je to chyba ideologická, protože péče o přírodu a její ochranu je navýsost konzervativní téma. Za druhé je to chyba strategická, protože pravice svým nezájmem vyklidila pole a otevřela prostor inženýrskému a poručnickému řádění politické levice, které dusí svobodu člověka, aniž by prospělo přírodě. A za třetí je to chyba taktická, protože po zelené politice, která se dotýká přirozených lidských potřeb a tužeb, existuje ve společnosti živá a legitimní poptávka. Podstata zelené konzervativní politiky je jednoduchá. Jejím posláním není stavět člověka proti přírodě, ani básnit o "Matce Zemi", natož šířit pesimismus a apokalyptické pseudonáboženství, které zavrhuje civilizaci a odsuzuje lidstvo. Podle vědců v této publikaci žijeme v antropocénu, v éře člověka. Věříme, že člověk je schopen si s výzvami budoucnosti poradit. Náš program stojí na třech hodnotových pilířích: zemi a její zdroje máme jen ve správě, a musíme se k nim proto chovat s péčí odpovědného hospodáře; věříme, že lidská svoboda a ekonomický rozvoj nejsou s přírodou v rozporu, ale často k jejímu prospěchu; a máme na paměti i estetickou a emoční složku. Chceme snad ničit něco, co je tak krásné a co milujeme? Z úvodu Alexandra Vondry
Kniha přináší na environmentalismus pohled několika významných osobností českého prostoru ať už přírodovědců nebo inženýrů. Hlavním motivem této publikace je zamyšlení nad všeobecně vnímanou nutností ekologického chování.Hlavními tématy ochrany životního prostředí se zabývají osobnosti jako Václav Cílek (geolog), Petr Pokorný (paleoekolog, biolog), David Storch (biolog), Václav Bartuška (politik), Vladimír Wagner (fyzik), Jan Macek (strojní inženýr - profesor ČVUT) a další.
Všichni autoři svých příspěvků deklarují potřebu ekologický chování současných i budoucích generací. Ze svého odborného pohledu nabízejí řešení a zamýšlejí se nad současnou zvolenou cestou. Pan profesor Jan Macek, pak v závěru této knihy upozorňuje na úskalí, která přináší sázka na jednu kartu, v případě postoje Evropské komise a největších evropských výrobců automobilů, v otázce mobility budoucnosti.
Co však asi ohromí každého čtenáře této knihy, je popisovaná politizace vědy a současný postoj "většiny" k neotřelým a alternativním řešením.Současný trend, který přináší zprávy o nejhorší možné budoucnosti způsobené klimatickou změnou nazývaný „ekologický alarmismus“, který tuto změnu charakterizuje jako „klimatickou katastrofu“, začínám mít vliv i na úroveň svobody ve vědě a výzkumu. V kapitole na straně 67, která je přepisem emailové komunikace mezi paleoekologem Petrem Pokorným a jeho přítelem sociologem Zdeňkem Konopáskem se v knize dozvídáme o potížích akademiků, a specialistů na problematiku klimatu, kteří na základě svého výzkumu nemohou veřejně potvrdit, že současná klimatická změna je z hlediska historie země něco výjimečného. Široce rozšířený narativ skupinou klimatických alarmistů, že se na potenciální klimatické katastrofě shodlo 97% všech vědců, staví realistický pohled na změnu klimatu do kategorie nepopulární a v budoucnu dost možná zakázané. Nacházíme se v okamžiku, kdy svoboda slova nejen u politiků, ale u takzvané většinové populace, má být vnímána jako velká přítěž mainstreamovému (chcete-li bolševickému) pohledu na svět.
Z hlediska vědy však má tento přístup velmi negativní potenciál. Každý vědecký výzkum a hlavně jeho výsledky je potřeba vždy podrobit oponentuře, nebo-li takzvané akademické diskusi. Pokud v době, kdy zadávání veškerých grantů pro vědecký výzkum je založen na politické poptávce nebude existovat svobodná vědecká diskuse, je velká pravděpodobnost, že výsledky vědeckého výzkumu nebudou odpovídat realitě, a bude se tak jednat pouze o akt zbytečně vynaložených prostředků, který vede naší civilizaci do slepé uličky.
Úryvek z knihy - korespondence paleoekologa Petra Pokorného, který píše svému příteli sociologovi Zdeňkovi Konopáskovi
„Jak dobře víš, už zhruba čtvrt století se zabývám otázkami provázanosti vývoje přírody A lidských společností v poslední fázi čtvrtohorního klimatického cyklu. Zhruba od lovců mamutů po dnešek, což je nějakých 30 000 let nejnovějšího vývoje. Pro geology je to geologická současnost, ale pro běžné vnímání nesmírně dlouhá doba. Tak dlouhá že se v ní fakticky odehrál vývoj veškeré lidské civilizace.“
v korespondenci pokračuje dále:
„Paleoklimatologický výzkum přesto ukazuje, že se současné oteplování co do rychlosti a amplitudy právě popsanému holocenní mu režimu měřitelně nevymyká. Navazuje na předchozí chladnou periodu malé doby ledové která vyvrcholila v průběhu 19 století.“
Dále autor popisuje proč často používá slova „měřitelně nevymyká“ a „zhruba“ a jak je složité porovnávat dnešní přístrojová měření paleoklimatologickými daty a vždy je možné srovnání provést jenom s jistou mírou nejistoty. V přírodních vědách se ale s takovými nejistotami pracuje rutinně, není to tedy nějaká neobvyklá překážka.
Pozn. autora článku:
Tak je to samozřejmě i s klimatologií, a výsledky používané pro alarmistická prohlášení jsou často jejich autory upravovány, aby odpovídali poptávanému narativu. Dnes se podvod s čísli nazývá „pokročilá statistická metoda“.