Alarmující termín, který se ve veřejném prostoru objevuje jako pojmenování další etapy pokračující krize energetické. Toto bylo i jedením z témat diskuzního setkání Euro Business Breakfast (26.3.2024). Krize uhelná v tomto čase je zatím termín předčasný, nic méně chování ministra MPO pana Jozefa Síkely nenechává odbornou veřejnost v klidu. Opravdu se vláda rozhodla přejít z čistého vývozce na dovoz elektrické energie? A odkud budeme elektřinu dovážet? Již z tak energeticky "zmrzačeného" Německa, nebo z uhelného Polska?
Michal Šváb ze společnosti ENACO na toto téma ve svém příspěvku a v následné diskuzi mimo jiné poznamenal a vyslovil hypotézu, která si myslím přesně vystihuje připravenost ministerstva k řešení takové krize: „Na ministerstvu chybí dostatečná autorita, která vyjeví zainteresovaným hloubku celého problému.Domnívám se, že prostě převládá zjednodušující pohled. Já jsem to zažil už několikrát, a nevím, jestli je to politická zkratka v komunikaci politiků, nebo jestli tam skutečně je zásadní nepochopení hloubky a šíře tohoto problému“.
FOTO: Michal Šváb, společnost ENACO s.r.o.
Rozumím tomu, že je nutné si veřejně zachovávat v rámci budoucích vyjednávání výhodných podmínek pro stát jistou úroveň netečnosti, ale asi bychom byli více v klidu, pokud by se jednalo v případě ministra o člověka, který se v minulosti již několikrát nedopustil vlastního usvědčení z neznalosti problémů své agendy.
A o co vlastně jde?
Postupně se více a více prosazují hlasy samotných výrobců elektrické energie z uhlí, že v brzké době dojde k nerentabilitě této výroby. Kapitalistický svět je založen hlavně na maximalizaci zisku na jedné straně a na péči řádného hospodáře na straně druhé.
V dobách hojnosti a stability je asi tato nádoba spojená. V dobách krize, vám však zbývá už jen ta péče řádného hospodáře, a pokud zjistíte, že vaše pokračování v činnosti bude korunováno prodělkem, musíte na to jako miliardář, nebo vrcholný manažer, reagovat v předstihu. Tato vlastnost, tyto zkušenosti a postupy z vás udělali miliardáře nebo vrcholného manažera.
Je tedy jedno zda se jedná o miliardáře Tykače, nebo vrcholného manažera Beneše, mimochodem též miliardáře. Oba v určitém okamžiku, který se jeví velmi blízkým, budou muset buď rozhodnou o odstavení uhelných zdrojů které spravují, nebo žádat stát o uzavření Contract for difference, popřípadě zažádat o schválení kapacitních plateb. To vše z toho důvodu, abychom mohli využívat elektrickou energii ze stabilního zdroje pálením uhlí do roku 2033, tak jak to má v úmyslu naše vláda. Vzkaz majitelů těchto elektráren není tedy vydíraní, ale včasné upozornění na potenciální problém. Pokud to někdo vnímá tak, že když na nás miliardáři vydělali předchozím období, musí to nyní národu a státu vrátit, zapomeňte. Takto svět businessu nefunguje, a podobné úvahy mají spíše společný základ v mentalitě závisti a s usmrcením sousedovic kozy.
A proč tento problém vznikl?
Za vše může mokrý sen západních politiků a bankéřů přerozdělovat a posílit svůj vliv. Rozpočty „západních“států se díky často se měnícím politikům ve vedení, díky zvyšování mandatorních výdajů a populistickým úplatkům voličů před volbami, propadají do neuvěřitelných deficitů. Politici rozhodně nejednají s péčí řádného hospodáře, a společné peníze v podstatě rozkrádají. Pominuli skutečné rozkrádání, tak mnohem častější a v řádech o tři nuly vyšších, se jedná o rozkrádání z nedbalosti na základě špatných rozhodnutí, nebo naprosté nekompetence.
Aby byly schopny státy tyto dluhy bankám splatit, musí vytvořit systém přerozdělování, který bude pozvolně okrádat voliče, ale jen v takové míře, aby mu to v pohodlnosti své vlastní odpustil.
A tak vznikly emisní povolenky!
Ty měly původně sloužit k ochraně klimatu a vytváření prostředí ve kterém bude spalování fosilií odměněno pokutou a přerozdělením financí dojde k podpoře čistějších zdrojů. Alespoň tak to navenek vypadá.
Ve skutečnosti došlo k přerozdělení financí těm, kteří uměli riskovat, nebo již před začátkem dotačních programů měli dostatek svých zdrojů. Výsledkem je hromadné investování do fotovoltaických elektráren, které poskytují nejvíce výkonu v okamžiku, kdy o něj nikdo nestojí. Dotace tak způsobují rozevírání pomyslných nůžek mezi chudými a bohatými, ale co je podstatnější činí přenosovou soustavu nestabilní. To přímo ohrožuje nejen životy lidí odkázaných na některý života podporující elektrický spotřebič, ale celý průmysl, tedy i životní úroveň obyvatel.
Stabilní zdroje jako je uhlí, jádro, nebo plyn pak mají „zaskočit“ a vyrovnat okamžitý rozdíl mezi poptávkou a výrobou. Do doby, než postavíme další 4 reaktory ve dvou našich jaderných elektrárnách si však budeme muset vystačit s uhlím a plynem.
Rentabilita výroby elektrické energie z uhlí
Michal Šváb ze společnosti ENACO na setkání Euro Business Breakfast toto téma vysvětlil velice jednoduše již z kraje svého příspěvku. A řekl: „Pokud nám porostou ceny povolenek jako za poslední měsíc, kdy opět cena překonala hranici 70 EUR/t CO2, a cena elektrické energie se bude i nadále snižovat, aktuálně jsme na 80 EUR/MWh, v příštím roce je predikována cena 75 a následný rok 2026 je její hranice na 65 EUR/MWh, pak je zcela zřejmé, že výroba elektrické energie z uhlí bude problém“.
Jedním z dočasných řešení by podle účastníků diskuse mohla být například po vzoru Německa výjimka pro kapacitní platby na uhelné zdroje. K tomu by však byla nutná rychlá notifikace u Evropské komise, což může trvat i několik let. Před dopady dalších energetických problémů na tuzemský průmysl varoval prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Jan Rafaj.
FOTO: Jan Rafaj, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR
Podle něj je nutné vytvořit prostředí pro stabilní dodávky energií a zajistit, aby ČR nebyla dražší než okolní země. "Jinak nám hrozí náraz do zdi," dodal.
S plynem jsme ve schizofrenní situaci
Ten ruský je fuj, evropského je nedostatek, a americký s uvážením všech externalit (frakování, stlačování, doprava) z hlediska emisí CO2 je špinavější než spalování uhlí. Uhlí máme dostatek na překlenutí doby do spuštění nových jaderných zdrojů (tedy pokud se MPO nerozhodne tendr, z důvodů známých jen jim, zrušit).
Postavit u nás plynovou elektrárnu, nebo ji úpravou získat z uhelné je proces na 6–8 let. Pak následuje změna pohledu EU na spalování plynu, s největší pravděpodobností po roce 2035, takže na tak krátké období, aby investora pohledal.
Plánovaný rozvoj OZE bude znamenat větší znečištění ovzduší CO2
Jak jsme již uvedli, kromě vlastní výroby elektrické energie, uhelné zdroje (nebo plynové) plní funkci vyrovnávače zátěže přenosové soustavy (PS). Pokud ale budeme navyšovat instalovaný výkon u nestabilních zdrojů, je zcela logické, že kromě posílení PS, budeme nuceni posílit i zdroje, které budou kolísání vyrovnávat. V našem případě uhlí. Do toho si připočtěte uhlíkovou stopu (mimochodem tu doposud nikdo nespočítal) zanechanou díky posilování přenosové soustavy. Těžbu, metalurgii, dopravu materiálu a instalaci hotových komponent. Hned je jasné, že se rozhodně jedná v případě masivního rozvoje OZE o ochranu klimatu jen na papíře. V lepším případě jen přezbrojujeme.
Co tedy nastane?
V budoucnu budeme potřebovat více elektrické energie. Zhruba o třetinu. Do doby než, dej Pán Bůh, spustíme nové zdroje v jaderných elektrárnách Dukovany a Temelín, budeme vesele spalovat co půjde. Pokud se nepovede změnit algoritmus emisních povolenek na tolik, aby byl spravedlivý, budeme muset zažádat o výjimku a výtěžek z emisních povolenek bude pak použít na udržování provozu tepelných elektráren (uhlí vs plyn), vykrývajících výkyvy v okamžitém výkonu OZE.
Hlavním důvodem, proč v tom pokračovat, byť je i průměrně inteligentnímu jedinci jasné, že se jedná o velký Kocourkov, je snaha mít kontrolu nad přerozdělováním a pochopitelně získání vlivu nad marnivým (lepší termín pro politickou hantýrku je rozežraným) obyvatelstvem.
Jedná se o geniální politický tah, jak získat vliv nad životem „poddaných“ za peníze „poddaných“